Každý z nás se už v životě setkal s pocitem lásky. S tím, že někoho máme rádi víc než sami sebe, že bychom pro druhého udělali cokoliv a že je náš celý svět. Pokud jsme však nikoho takového ještě nepotkali minimálně jsme takové pocity poznali doma. S naší matkou většina z nás má takové pouto, že je pro nás vší. To je zřejmě první poznání lásky, ale lásky mateřské.
Postupem času potkáváme různé jedince, časem se možná zamilujeme poprvé, podruhé dokud nepotkáme svůj vysněný protějšek. Někteří z nás však ani nemusejí hledat dlouho a potkáme tu pravou nebo toho pravého na první dobrou. Jenže někdy, když si nejsme ve vztahu úplně jistí nebo trpíme nedostatkem sebevědomí může nastat stav, kdy láska přeroste v žárlivost a tehdy nastává problém.
Říká se, že pokud opravdu milujeme nemůžeme žárlit, ale co když je to jinak. Co když někteří jedinci mají v sobě geneticky zakódováno, že se budou automaticky bát, že protějšek ztratí. To je pak problém a s takovými lidmi je těžké žít. Možná tito jedinci trpí nízkým sebevědomím nebo jim bylo ublíženo. Ať už je to, jak chce žárlivost nemá s láskou nic společného.
V případě, že někoho opravdu milujeme a věříme mu neřešíme, zda daný člověk někde je sám bez nás. Pokud dané osobě věříme víme, že nám zůstane věrná a těšíme se na další společné chvíle. Spíš, než o strach emocionální prožitky máme strach, že přijdeme o svá fyzická potěšení. Tedy hlavně sex.
Dokud budeme na své protějšky žárlit nikdy nemůžeme doufat, že náš vztah vydrží věčně a bude úspěšný. Tímto stavem totiž bereme dané osobě svobodu. Svobodu, že nemůže trávit čas s ostatními lidmi, že nemůže být někde bez nás a následně ji držíme neustále doma. V takovém stavu přestane vztah druhou osobu bavit a zůstává s námi tak už jen ze setrvačnosti.
Pokud se v takovém stavu nacházíme měli bychom zvážit, zda takového člověka milujeme natolik abychom mu začali věřit.